Letní čítárna v Ostravě. Tady se četlo až 70 knížek denně!

Je léto roku 1952. Na hodinách právě odbíjí tři hodiny odpoledne a letní čítárna v Ostravě v Komenského sadech má opět plno. K dřevěnému altánu přišly desítky lidí, chtějí si půjčit knížky. Devítileté Marii Konečné se líbí ty od Sekory.

Všichni sedí na lavičkách a začínají číst. A zatímco nejmenším dětem předčítá knihovnice, dospělí živě debatují o literatuře. Z gramorádia zní hudba. Vítejte v Letní čítárně v Ostravě!

Vymyslela ji Naděžda Ježková, která patřila k nejdůležitějším poválečným knihovnicím a také prvním nositelům Ceny českých knihovníků. Působila v Moravskoslezském kraji jako ředitelka Knihovny města Ostravy.

O letní čítárně přemýšlela už v roce 1951, když byla na mateřské dovolené a chodila na procházky. V kočárku vozila knihy a uvažovala, jak by oslovila lidi, aby začali víc číst.

Knihovnice tělem i duší

„Velice brzy jsem se pro knihovnictví nadchla a vydrželo mi to po celý život,“ uvedla Naděžda Ježková v knize Padesát let v knihovnictví. „Tato práce spojuje dvě věci, které mám ráda: lidi a knihy. Když jsem šla do školy, tak jsem myslela jen na ty knihy, tenkrát jsem se ještě lidí styděla. Ale náramně ráda jsem je pozorovala.“

Letní čítárnu v Ostravě otevřela v roce 1952, když nastoupila po mateřské zpátky do práce. „Čítárna byla ve středu parku vedle dětského hřiště, proto jsme předpokládali, že hlavními čtenáři budou maminky,“ napsala Naděžda Ježková v článku Práce s dětmi v letní čítárně.

S dětmi knihovnice příliš nepočítaly. Bazén, houpačky a hřiště pokládaly v létě za větší lákadlo než knihu. „Praxe nás přesvědčila o našem omylu,“ zmínila Ježková.

Letní čítárna v Ostravě

O čítárnu v parku byl veliký zájem. To léto do ní přišlo 621 čtenářů, z toho bylo 543 dětí. Za jedno odpoledne si lidé vypůjčili až 70 knih a nejvíce četly děti ve věku od 8 let. „Vesměs pocházely z dělnických rodin, jen nepatrné procento z rodin úřednických,“ napsala Ježková.

Knihovnice nelenily a poctivě zaznamenávaly, co děti čtou a jak o knížkách přemýšlejí. „Tak například čtenářka pohádek ze třetí třídy prohlásila, že obrázky byly srandovní, a proto se jí [báje] líbily,“ poznamenala Ježková.

Právě pohádky měly děti nejraději, a když zrovna nebyly k mání, prosily knihovnice, aby jim půjčily něco o zvířátkách. Chlapci z páté třídy chtěli knihy bojové, starší děvčata toužila po dívčích románech, většinou si vybrala povídky Boženy Němcové.

„Žák první třídy střední školy četl na pokračování Jiráska a během léta přečetl všechno, co jsme z jeho děl v čítárně měli,“ uvedla knihovnice. Mladý hoch však patřil mezi výjimky, knihy na pokračování četlo jen málo dětí.

Půjčovalo se zdarma a bez průkazů

Knihy si čtenáři mohli nosit po celém parku, museli je však vrátit v 18 hodin. Konec půjčování oznamovala knihovnice mikrofonem. „Půjčovalo se úplně zdarma, bez záloh a bez průkazů. Hodně dětí zůstávalo s knihami na trávníku u čítárny, takže jsme je mohly pozorovat. Dost se četlo ve skupinách tak, že některé starší dítě mladším předčítalo,“ popsala Ježková.

S některými dětmi však bylo těžké pořízení. „Mezi čtenáři byla i skupina cikánů, která pravidelně navštěvovala naši čítárnu. Zpočátku se ostře odlišovala od ostatních dětí, které je nechtěly mezi sebe přijmout. Z těchto důvodů asi vystupovali cikáni, hlavně cikánská děvčata, vůči ostatním dětem velmi agresivně,“ uvedla knihovnice.

Později hlavně vlivem besídek na různá témata a také díky společnému předčítání se knihovnicím podařilo smířit prudké děti s ostatními čtenáři.

Přečtěte si: Antikvariát v Istanbulu, kam chodí i turečtí spisovatelé