„Nemáme my štěstí? Svět je náš. Jsme tady. Můžeme jezdit po městě a všechno to zažít,“ říká chlapeček z nové knížky norského spisovatele Josteina Gaardera. Jmenuje se Anton a Jonatán a před časem ji vydalo nakladatelství Albatros.
Třebaže je to knížka pro děti od 7 let, závěru plně porozumějí spíše starší děti a dospělí. Příběh je o klukovi Jonatánovi a jeho medvídku Antonovi. O dvojici, která dělá všechno spolu: jezdí na kole, pozoruje lidi a poslouchá, co si zrovna povídají. Občas letí na Měsíc, kde si hrají na schovávanou, nebo z okénka ponorky hluboko pod vodou sledují vypasené chobotnice.
Ti dva jsou zkrátka pořád spolu, jenže jednoho dne se něco stane. Jonatán sjíždí na kole po příkrém svahu a v plné rychlosti naráží do velké dodávky. Upadá do bezvědomí.
Lékaři se jej snaží uzdravit. Marně.
Medvídek zůstává sám a v jeho světě už nic není jako dřív: „Jsem zase doma v našem pokoji. Posadili mě na poličku vedle ostatních hraček. Nelíbí se mi, že sedím vedle těch ruských dřevěných panenek. Neumějí mluvit. Umějí být jen větší nebo menší než ty ostatní.“
Čím je knížka kratší, tím větší má sílu.
A pro příběh Josteina Gaardera to platí dvojnásob.
Čtenář se zprvu příjemně baví. Ilustrace tureckého kreslíře Akina Düzakina připomínají cosi z Aškenazyho poetické Malé vánoční povídky, ze Saint-Exupéryho Malého prince nebo z Vernova románu Dvacet tisíc mil pod mořem.
Příběh by byl dokonalý, ba přímo kouzelný, kdyby Jonatán nevyletěl ze sedla a kdyby Anton nevypadnul z košíku na řídítkách…
Radovat se z maličkostí. Myslet pozitivně. A co nejčastěji si opakovat slova malého Jonatána: „Nemáme my štěstí? Svět je náš. Jsme tady.“ To je, oč tu běží.
Anton a Jonatán
Napsal Jostein Gaarder
Ilustroval Akin Düzakin
Albatros, 2014
Děkuji nakladatelství za recenzní výtisk.
Bobi na sítích: