Kdysi jsem ji nemohla sehnat, a nakonec mám knihy dvě. Jednu červenou a drobet orvanou, druhou zachovalejší, s nádechem lila, jak by možná napsal Ludvík Aškenazy, autor Dětských etud. S tou první jsem se potkala náhodou.
Byl to takový smutný den. „Tady pomůže jedině antikvariát,“ řekla jsem.
V poličce pod „áčkem“ tenkrát měli Aškenazyho a jeho Dětské etudy, první vydání za pouhých 27 Kč. Šla jsem s tou knížkou domů a den byl najednou voňavý…
Tak mě napadlo, že vám zas jednou musím něco říct. Chcete-li knížku, se kterou vám bude o podzimu dobře a možná ještě lépe, podívejte se po Dětských etudách.
Knížka je to sice drobná, zato plná lásky. Dočtete se v ní o človíčkovi, který žije ve světě dospělých a pramálo mu rozumí. Jednoho dne se proto zeptá: „Tatí, proč je Malá noční hudba malá?“ Jindy zase: „Nevíš, proč se lidé drží za ruce, když jsou dospělí?“
Některé Aškenazyho povídky jsou veselé, jiné malinko vážné, ale zas ne moc. Člověku je po nich hezky smutno. Asi jako človíčkovi, když se začne mluvit o smrti či o podzimu. „Tatí,“ řekl najednou človíček, „mně ti je dnes tak smutno… To asi, že už máme ten podzim.“
Vypravěčem a vedlejší postavou Dětských etud je sám autor. Hlavní postavou, tedy človíčkem, je autorův syn – spisovatel a scenárista Jindřich Mann. (O svém otci Ludvíku Aškenazym vyprávěl v pořadu Na plovárně.) Byly mu asi čtyři, když jeho táta začal psát povídky a pohádky pro děti i pro dospělé.
Aškenazy v nich nikdy zbytečně nemudroval. Stačilo mu vždy jen pár slov, aby vypověděl, co je doopravdy důležité. V polovině 50. letech minulého století se navíc jako autor zcela vymykal – místo románů, které by byly plné dobové ideologie, začal psát něžná vyprávění „o človíčkovi“. Soužití s malým synem Aškenazy nepochybně hluboce prožíval.
Přemílal slova jako v modlitbě
„Aške měl nejhezčí styl ze všech reportérů a komentátorů, třebaže se narodil polské mamince a učil se česky až v dospělosti,“ vzpomíná v knize 3×18 (portréty a postřehy) spisovatel Arnošt Lustig.
S Aškenazym se znali roky.
„Kamarádili jsme se tři: Aške, Ota Pavel a moje maličkost. Pracovali jsme v rozhlase. Aške jako reportér a komentátor zahraničních událostí, Ota Pavel ve sportovní redakci a na mě zbyly reportáže a zprávy. Oba jsme s Otou Aškenazyho uznávali. Uměl toho z nás tří nejvíc.“
Při psaní nebo diktování si prý Aškenazy pořád dokola opakoval slova, dokud s nimi nebyl zcela spokojený. „Každé slovo nechal projít v mlýnku svého mozku snad tisíckrát, než je vyslovil. Pak sedělo. Přemílal slova jako v nějaké modlitbě,“ popsal Lustig.
„Jednou jsem Aškemu vyčítal při jedné z našich celonočních procházek kolem Přemyslovské ulice, proč píše pohádky, když se toho tolik děje a tolik je v sázce. Řekl mi, že něco podobného vyčítali Andersenovi. Dal si říci a napsal asi šest románů, o kterých už nikdo neví. Jeho pohádky zůstaly.“ (Přečtěte si třeba Aškenazyho Malou vánoční povídku.)
Dětské etudy vyšly poprvé v roce 1955. Naposledy je vydalo nakladatelství Carpe Diem, ale to už je víc než deset let a náklad je dávno rozebraný. Jestli tedy chcete, můžete si je poslechnout. Dětské etudy načetl herec Zdeněk Svěrák. Mimochodem, s Aškenazym se poznal osobně ještě jako student Vysoké školy pedagogické. (Tady si můžete přečíst jeho drobnou vzpomínku.)
Tip na podzimní večery
Zajděte si do antikvariátu a sežeňte si své vlastní knižní vydání Dětských etud, třeba to staré s ilustracemi Heleny Zmatlíkové. Seznamte se s človíčkem, vezměte ho za ruku a projděte se spolu po městě. Až se rozžehnou lampy a svět malinko zvážní, kdo ví, možná uslyšíte i Malou noční hudbu. A bude to pro vás, jako byste byli znovu dětmi.
Bobi na sítích: